Koně taky pláčou
Chodila jsem do jedné krásné stáje už asi 7 let a starala jsem se o jednu kobylku.Jmenovala se Daisy.Strašně dobře sme si spolu rozuměli a moc sme se měli rádi.Daisynka mi pomáhala řešit všelijaké problémy.Byla to skvělá kamarádka.Jezdily sme spolu na vyjížďky strašně často a každou vyjížďku sme si pořádně užily.Povídali sme si.Daisynka mi odpovídala na každou otázku.Neuměla mluvit,ale říkala to řečí těla a pohledem.Měla jsem ji moc ráda a žádná kamarádka se ji nevyrovná.Ona je jediná které jsem věřila.Byla skvělá,chápavá,rozumná,rozvážná a hlavně strašně hodná a moc mi pomáhala.Chodila se mnou všude.Dokonce i do obchodu se mnou chodila akorát čekala venku.Byly sme nerozlučn dvojka a každý den hned poškole jsem za ní chodila a byla sní až do večera.Pořád sme měly co řešit.Káždý den jsem se do stáje za Daisynkou těšila až jeden den sem nevěděla.Nevěděla jsem jestli se mám těšit nebo brečet.Vešla jsem do stáje a Daisy mě hned přivítala svým zařechtáním,ale hned věděla že něco není v pořádku.Přišla jsem za ní se slzami v očích a řekla jsem ji šeptem do ouška že se budeme stěhovat.Daleko odsud a že už se neuvidíme.Hned jak jsem ji tohle řekla sjela jsem podel zdi na zem a začala jsem brečet.Po tváři se mi valily slzy jako nekonečný vodopád a já jsem nemohla přestat brečet.V hlavě se mi honila představa že už Daisynku nikdy neuvidím.Asi po půl hodině jsem se trošku vzpamatovala a to díky utěšování od mojí milovane Daisynky.Byla jsem ji za to vděčná.Sebrala jsem se a šla jsem pro sedlo.Vyčistila jsem Daisynku a dala jsem si záležet.Čistila jsem ji více než hodinu a ta se leskla jako výstavní kůň.Byla nádherná a v ten moment jsem se cítila jako by se nic nemělo stát jako by bylo všechno při starém.Nemyslela jsem na to,že zítre už moji Daisynku neuvidím.Podívala se na mě těmi svými jiskřivými očky a v ten moment jsem se cítila skvěle.Viděla jsem před sebou kamarádku nejlepší na světě.Tak tedy jsem Daisynku nasedlala a nauzdila a vyrazily sme na naši poslední společnou vyjížďku.Procválaly sme pole,lesy a všechno možné.Náramně sme si to užily.Ale jak sme se vracely padal na mě zase smutek a představy že už zítra Daisynku neuvidím.Odstrojila jsem ji a znovu vyčistila.Při každém projetí kartáčem po jejím těle mi stekla slza po obličeji.Přišla jsem k ní a podívala se ji do těch hlubokých očí.Nebyla tam ta jiskra co tam vždycky bývala,ale byl tam smutek a stesk.Jak jsem to viděla okamžitě jsem Daisynku objala.A poté jsem slyšela to co jsem slyšet nechtěla.Na dvoře jsem slyšela motor našeho auta.Rodiče přijely ještě pro moje věci.Celou dobu jsem byla s Daisy až do poslední chvíle.Posledních 20minut jsem šíleně brečela a taťka za mnou přišel a řekl:No ták je to jen kůň...a já jak jsem to slyšela rozbrečela jsem se ještě více.Až jsem nasedla do auta viděla jsem jen od Daisynky hlavu jak na mě kouká.Auto se rozjelo...a já jsem se naposledy otočila na Daisynku a zakřičela jsem:NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU......NIKDY.....a šíleně jsem brečela.Podívala jsem se do zpětného zrcátka a viděla že mamce taky tečou slzy dojetím.Celou cestu jsem probrečela a v ruce držela fotku té nejkrásnější kobylky na světě Daisynky.....Přijely sme před náš nový barák a já jsem si šla vybalit věci.Aspoň na chvilku jsem se zaměstnala.Vykládala jsem si na svůj stůj fotky Daisynky a naše společné fotky a zažitky ale to už sem nebrečela to už jsem se smála,ale jen na chvíli,protože jsem se cítila jako by vedle mě byla Daisy.A pak jsem zjistila že není.Znovu jsem se rozbrečela.Potom mě mamka zavolala ať jdu dolů a zeptala se mě jak se mi líbí můj nový domeček.Já jsem řekla že je pěkný a mamka se jen usmála a řekla ať se du na chvíli projít ven a ať si provětrám hlavu.Hned vedle našeho nového baráku byla obrovská ohrada a ja se vní procházela a představovala jsem si moji Daisynku.Chodila jsem po ohradě a brečela jsem a vzpomínala na Daisy.Najednou táta řekl že ještě něco zapoměl v bývalem domě a že pro to jede.A já jsem řekla že pojednu snim v domění že budu moct vidět Daisynku.Ale zakázal mi to.Tak jsem tedy dál chodila po ohradě a brečela a myslela na ni.Až mě máma zavolala že mám tátovy nachystat večeři za odměnu a já jsem je jí jen zeptala za jakou odměnu?Za to že mi vzal Daisy?Ale rači jsem nic už neříkala a nachystala večeři.Potom jsem šla do svého pokoje a lehla si na postel a četla svoji oblíbenou knížku,,NAVŽDY SPOLU"byla to knížka o koních.Potom přijel táta a já jsem jen slyšela zvuk auta ale nevnímala jsem to.Asi po 10 minutách mě táta zavolal ať jdu taky dolů a nejsem zavřená v pokoji.Tak jsem tedy znuděně sešla po schodech a vyšla před barák a pak.......před domem stála Daisy a táta.....on Daisynku koupil.....a začala jsem chápat proč ta ohrada proč večeři za odměnu a proč jsem nemohla jet sním.Rozběhla jsem se a vrhla jsem se Daisy kolem krku.Brečela jsem.Byly to slzy štěstí a pak jsem se podívala do Daisynčiných očí a viděla jsem že ona taky pláče a že to jsou taky slzy štěstí....a od té doby jsem byla k Daisy vázána nejsilnějším poutem jakým to jen jde.A zjistila jsem že Koně taky pláčou.Jsou to úžasná stvoření se smyslem pro pochopení a mají v sobě jedinečný dar lásku a přátelství....a za to jsem Daisynce strašně moc vděčná.....teď se prohání někde na pastvinách se svým stádečkme koníků...a už ji nikdy nikomu nedám...NIKDY